Before you see the light you must die!

9. října 2017 v 19:32 | MilanFilth

"Než uvidíš světlo, musíš zemřít."

Dnes mne opět inspiroval k napsání textu song od mé oblíbené kapely. Jedná se o South of the Heaven od Slayer. Mimochodem výbornej song a album. (Kdo nezná, vřele doporučuji. Tahle deska formovala moje mládí) V tomto článku se nebudeme bavit o smrti jako takové. To je sice věčné téma, ale možná už trošku otřepané. Dnes se pobavíme o vnitřní smrti. Nevím, jak to správně nazvat. Nihilisti by řekli "dead inside."

Procházím teď poměrně zvláštním obdobím. Mám ho už asi půl roku. Což je trošku ironie, ale pokud mám bejt alespoň tady k sobě upřímnej, tak to tak bohužel je a nic to zatím nebylo schopný nezměnit. A až dnes mě to donutilo se nad tím vším zamyslet. To víte, peníze ani úvahy nerostou na stromech. Sedím v klidu na gauči, mazlím kocoura, ucucávám Birell a čumím na koncert Slayer. V půlce setu na Wackenu 2014 spouští svou klasiku South of the Heaven a Araya řve do lidí: "Before you see the light, you must DIE!" Nad hlavou se rozsvítila komiksová žárovka.

Ono vám tohle nejspíš bude připadat jako vcelku pohodovej večer. Ne vždy je všechno tak krásný, jak se na první pohled může zdát. Nicméně zpět k "zvláštnímu období". Stojím na prahu rozcestí (tohle přirovnání zní hodně blbě, ale lepší popis mi nenapadl), kdy se musím rozhodnout, jestli udělat několik dlouhých a složitých kroků ke štěstí, které povedou trnitou a hnusnou cestou. Anebo přešlapovat na místě, kde už dlouho nic neroste a doufat v něco. Možná ve spásu nebo v lepší zítřky… nebo vlastně v cokoliv, co nebude tak na hovno, jako teď.

Ten text v kombinaci se "zvláštním obdobím" mě přivedl pochopitelně (jak už to semnou a s muzikou bývá) na několik otázek. Možná jste si je již někdy za život sami položili. Proč nedokážeme ustříhnout řetězy okovů a jít dál? I když víme, že nás ty řetězy pouze svazují a našemu životu nejsou nijak prospěšné? Proč máme pořád potřebu neustále přešlapovat na jednom místě i když jsme po uši v hovnech a topíme se v nich? Přemýšleli jste někdy, proč je to tak těžké odejít, i přes to, že víme, že to ve finále bude mnohem lepší? Ne snazší, ale lepší. To už jsme tak moc zpohodlněli, že se radši necháme rozmrdat něčím, co je dávno v prdeli, než abychom se na nějakou dobu vystavili něčemu špatnému, aby to pak bylo dobré? Co nás drží na stejném místě pořád dokola?

Na většinu z těch otázek jsem odpověď prostě nenašel. Možná se skrývá pod gaučem, na kterým zrovna sedím, a nebo jsou zahrabaný někde v prdeli, anebo odpovědi zkrátka na podobný otázky neexistujou. Pokud jí někdo máte, dejte určitě vědět. Nejspíš to bude zajímat víc lidí, než jenom mě! Ale pokud bych se na to měl podívat selským rozumem, tak mám pocit, že je to hlavně strach. Je to strach z neznáma, co nás nepustí dál. (Jo a taky nejspíš naděje, ale na tohle téma jsem psal článek včera a už se k tomu nechci moc vracet.). Lidé se odjakživa báli něčeho neznámého, co by jim mohlo ublížit. Asi velký podíl v tom má určitý respekt k tomu neznámu. "Z čeho vlastně mám mít strach, když nevím, co to je? Může to být sakra cokoliv!" Pro některé nepředstavitelný psycho. To vše v kombinaci mezi sebou nás drží přikované na jednom místě a s hrůzou v očích nebo v srdci se bojíme pohnout a vyprostit. A je úplně fuk, že víme, že stačí udělat pár jednoduchých kroků (který ale budou pekelně bolet), aby bylo všechno lepší. Je to, jako kdybyste vlastníma rukama postavili dům a hodně se na něj nadřeli. Pak by přišel někdo cizí a řekl vám: "Když ten dům zapálíš, necháš se u toho zmlátit a na závěr ti ještě uřízneme nohu, tak ti dáme zadarmo támhleten lepší a větší."
Kdo by do toho dobrovolně šel? Já nejspíš určitě ne. K úspěchu nikdy nevede snadná cesta, ale zase je nesmysl ničit věci, které jste vybudovali tvrdou dřinou.

Vím, že si teď hodně protiřečím, ale je na každém, aby se pořádně zamyslel a rozhodl, jestli má smysl přešlapovat na jednom místě a doufat, že se z těch hoven nějak vyhrabe. Nebo jestli udělá krok do neznáma, kde možná čeká štěstí, peníze nebo láska. Nebo jakákoliv jiná píčovina, kterou moc chce. Ta cesta bude rozhodně bolet. A bude pěkně na hovno, ale možná to za to stojí. Kdo ví…

Moje vlastní zkušenost? Zkusil jsem to několikrát a asi jsem musel otevřít zrovna špatný dveře (nebo spíš pekelnou bránu vedoucí přímo do Satanova zadku), protože to na novým místě bylo ještě horší, než na tom původním. Možná proto na něm pořád přešlapuji. Nebo jsem tomu novýmu místu nedal velkou šanci. Těžko říct.

Rozhodně, ať je to u vás jakkoliv, zamyslete se nad tím, jestli zbytečně nestojíte na místě a nedoufáte v něco, co už nejspíš nikdy nebude takové jako dřív a neztrácíte svůj drahocenný čas. S mrtvým štěňátkem už si taky hrát nebudete a pohřbíte ho za barákem. Možná je trávník u souseda skutečně zelenější. Byla by škoda mu to tam vypálit… I s rodinou a dětma…



Ve finále, pokud se k takovému kroku rozhodneme, nejspíš si budeme muset připustit fakt, že musí zemřít kus našeho vnitřního já, abychom byli schopni znovu vidět světlo…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Magicmax Magicmax | Web | 9. října 2017 v 19:49 | Reagovat

Dobře, že šíříš do světa, to co máš sama ráda. :) To ti chválím. :)

2 Margareth Margareth | 14. října 2017 v 18:35 | Reagovat

Možná přešlapuješ na jednom místě z jediného prostého důvodu - naděje a víra. Víra a naděje v to, že aniž by se člověk musel pouštět do bolestivé cesty, tak vlastně na něj někde to štěstí a láska a jiné píčoviny čekají. Třeba proto se topíme v hovnech a sereme na vlastní život, který nám utíká mezi prsty. Právě takový ten malý plamínek nás nutí si říkat "co když je vše na dosah ruky"...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama