Říjen 2017

Before you see the light you must die!

9. října 2017 v 19:32 | MilanFilth

"Než uvidíš světlo, musíš zemřít."

Dnes mne opět inspiroval k napsání textu song od mé oblíbené kapely. Jedná se o South of the Heaven od Slayer. Mimochodem výbornej song a album. (Kdo nezná, vřele doporučuji. Tahle deska formovala moje mládí) V tomto článku se nebudeme bavit o smrti jako takové. To je sice věčné téma, ale možná už trošku otřepané. Dnes se pobavíme o vnitřní smrti. Nevím, jak to správně nazvat. Nihilisti by řekli "dead inside."

Procházím teď poměrně zvláštním obdobím. Mám ho už asi půl roku. Což je trošku ironie, ale pokud mám bejt alespoň tady k sobě upřímnej, tak to tak bohužel je a nic to zatím nebylo schopný nezměnit. A až dnes mě to donutilo se nad tím vším zamyslet. To víte, peníze ani úvahy nerostou na stromech. Sedím v klidu na gauči, mazlím kocoura, ucucávám Birell a čumím na koncert Slayer. V půlce setu na Wackenu 2014 spouští svou klasiku South of the Heaven a Araya řve do lidí: "Before you see the light, you must DIE!" Nad hlavou se rozsvítila komiksová žárovka.

Ono vám tohle nejspíš bude připadat jako vcelku pohodovej večer. Ne vždy je všechno tak krásný, jak se na první pohled může zdát. Nicméně zpět k "zvláštnímu období". Stojím na prahu rozcestí (tohle přirovnání zní hodně blbě, ale lepší popis mi nenapadl), kdy se musím rozhodnout, jestli udělat několik dlouhých a složitých kroků ke štěstí, které povedou trnitou a hnusnou cestou. Anebo přešlapovat na místě, kde už dlouho nic neroste a doufat v něco. Možná ve spásu nebo v lepší zítřky… nebo vlastně v cokoliv, co nebude tak na hovno, jako teď.

Ten text v kombinaci se "zvláštním obdobím" mě přivedl pochopitelně (jak už to semnou a s muzikou bývá) na několik otázek. Možná jste si je již někdy za život sami položili. Proč nedokážeme ustříhnout řetězy okovů a jít dál? I když víme, že nás ty řetězy pouze svazují a našemu životu nejsou nijak prospěšné? Proč máme pořád potřebu neustále přešlapovat na jednom místě i když jsme po uši v hovnech a topíme se v nich? Přemýšleli jste někdy, proč je to tak těžké odejít, i přes to, že víme, že to ve finále bude mnohem lepší? Ne snazší, ale lepší. To už jsme tak moc zpohodlněli, že se radši necháme rozmrdat něčím, co je dávno v prdeli, než abychom se na nějakou dobu vystavili něčemu špatnému, aby to pak bylo dobré? Co nás drží na stejném místě pořád dokola?

Na většinu z těch otázek jsem odpověď prostě nenašel. Možná se skrývá pod gaučem, na kterým zrovna sedím, a nebo jsou zahrabaný někde v prdeli, anebo odpovědi zkrátka na podobný otázky neexistujou. Pokud jí někdo máte, dejte určitě vědět. Nejspíš to bude zajímat víc lidí, než jenom mě! Ale pokud bych se na to měl podívat selským rozumem, tak mám pocit, že je to hlavně strach. Je to strach z neznáma, co nás nepustí dál. (Jo a taky nejspíš naděje, ale na tohle téma jsem psal článek včera a už se k tomu nechci moc vracet.). Lidé se odjakživa báli něčeho neznámého, co by jim mohlo ublížit. Asi velký podíl v tom má určitý respekt k tomu neznámu. "Z čeho vlastně mám mít strach, když nevím, co to je? Může to být sakra cokoliv!" Pro některé nepředstavitelný psycho. To vše v kombinaci mezi sebou nás drží přikované na jednom místě a s hrůzou v očích nebo v srdci se bojíme pohnout a vyprostit. A je úplně fuk, že víme, že stačí udělat pár jednoduchých kroků (který ale budou pekelně bolet), aby bylo všechno lepší. Je to, jako kdybyste vlastníma rukama postavili dům a hodně se na něj nadřeli. Pak by přišel někdo cizí a řekl vám: "Když ten dům zapálíš, necháš se u toho zmlátit a na závěr ti ještě uřízneme nohu, tak ti dáme zadarmo támhleten lepší a větší."
Kdo by do toho dobrovolně šel? Já nejspíš určitě ne. K úspěchu nikdy nevede snadná cesta, ale zase je nesmysl ničit věci, které jste vybudovali tvrdou dřinou.

Vím, že si teď hodně protiřečím, ale je na každém, aby se pořádně zamyslel a rozhodl, jestli má smysl přešlapovat na jednom místě a doufat, že se z těch hoven nějak vyhrabe. Nebo jestli udělá krok do neznáma, kde možná čeká štěstí, peníze nebo láska. Nebo jakákoliv jiná píčovina, kterou moc chce. Ta cesta bude rozhodně bolet. A bude pěkně na hovno, ale možná to za to stojí. Kdo ví…

Moje vlastní zkušenost? Zkusil jsem to několikrát a asi jsem musel otevřít zrovna špatný dveře (nebo spíš pekelnou bránu vedoucí přímo do Satanova zadku), protože to na novým místě bylo ještě horší, než na tom původním. Možná proto na něm pořád přešlapuji. Nebo jsem tomu novýmu místu nedal velkou šanci. Těžko říct.

Rozhodně, ať je to u vás jakkoliv, zamyslete se nad tím, jestli zbytečně nestojíte na místě a nedoufáte v něco, co už nejspíš nikdy nebude takové jako dřív a neztrácíte svůj drahocenný čas. S mrtvým štěňátkem už si taky hrát nebudete a pohřbíte ho za barákem. Možná je trávník u souseda skutečně zelenější. Byla by škoda mu to tam vypálit… I s rodinou a dětma…



Ve finále, pokud se k takovému kroku rozhodneme, nejspíš si budeme muset připustit fakt, že musí zemřít kus našeho vnitřního já, abychom byli schopni znovu vidět světlo…

All hope is gone

8. října 2017 v 21:37 | MilanFilth |  Úvahy

Vždycky, když začnu psát nový článek, mám šílenej problém jak text, který se mi rýsuje v hlavě, pojmenovat. Myslím si, že název článku by měl jaksi vyjadřovat to, o čem budou následující řádky pojednávat. A na novým článku po několika týdnech mám vždycky problém vůbec začít. Dneska to ale nějaký písmena chce. Jak už jsem tu psal několikrát, blog je vlastně takovej můj pomocníček ve chvílích úzkosti. A vzhledem k tomu, že jsem už nějakou chvilku nenapsal ani čárku, mohl by tohle být fajn rozjezd i pro moje psaní povídek.

Paradoxně název dnešního textu byl vlastně tou nejsnazší věcí. Tohle heslo, mě pronásleduje už několik dní. Ono to ani není žádný heslo, je to název jedný poměrně povedený desky a jednoho ještě povedenějšího songu na tý dece. (Pokud je tu někdo neznalý metalu, tak se jedná o kapelu Slipknot). Takže problém číslo jedna pro nový článek máme za sebou. Název. Ten je danej a teď je tu problém číslo dvě a je to poměrně zásadní průser. O čem mám dnes psát? No asi je potřeba to pojmout opět klasicky a něco prostě nabouchat do klávesnice a ono z toho vždycky něco vznikne.

Všechna naděje je pryč. Takhle nějak by se to dal přeložit název dnešního článku, aby to neznělo debilně nebo jako z Google překladače. Co je vlastně naděje? Není to jen sebeklam, kterým lžeme sami sobě, že bude jednou všechno v pohodě? A my pak mohli dál pohodlně sedět na prdeli a nehnout ani prstem? Není to spíš jen takový pomyslný stroj času, kdy současný problém přehodíme na sebe samotné až v budoucnosti (za nějaký čas). Není naděje jen pouhým slovem, které vlastně nic neznamená, ale nutí nás doufat v něco, co je dávno pryč nebo v něco, co nikdy nenastane? Na tohle by si měl najít odpověď každý sám. Pro mě naděje znamená jen jedno: dokud dejchám, nevzdávám se. A je ostatně fuk v co věřím já, nebo vy. Ale do určitý míry se taky přikláním k tomu, že to je pouhý sebeklam. Jak se říká: "lhát si do kapsy." (Nebo "nasrat si do bot". Záleží, jestli použijete spisovný nebo hovorový slovník.)

Lze vůbec nějak rozpoznat, že už jsou všechny naděje pryč? Pohřbený, nebo úplně v prdeli? Těžko. Den, co den vám někdo bude mazat med kolem huby a nechává vás žít v naději. Která vás stejně bude pomaličku sžírat zevnitř. Nechá vás žít a hnít ve strachu. Ve strachu z toho, co bylo, co je a co bude. Nechává vás v naději a vy vlastně jen doufáte, že ne všechny naděje jsou pohřbený a dá se s tím ještě něco udělat. Je to takovej začarovanej kruh, ze kterýho se pak leze blbě ven. Jestli se to vůbec někdy povede. Základem asi bude vysrat se na nějaký prázdný fráze a konejšit sám sebe, že bude jednou všechno v pohodě. Nebude, protože svět se v prdel obrací, ale to si myslím nemusíme nijak složitě vysvětlovat. Člověk se tomu může buďto úplně odevzdat a nechat, aby ho to rozšukalo na atomy, nebo zvednout prdel a zkusit něco udělat. Nejhorší je pohřbít sám sebe ještě před tím, než se vlastně začne "bojovat". To já asi nedokážu.
Z průseru do průseru, mám pocit, jako kdyby to byl v dnešní době nějakej trend. Většinou to bývalo tak, že vždycky bylo klidný období a pak přišel občas průser a ten se vyřešil a pak byl zase klid. Teď je to asi obráceně. Ve vlnách průserů a dalších hoven jednou za čas přijde období, který je v pohodě. To je asi jen přípravka na další vlnu sraček, který se valí. Pokud to ták nemáte, gratuluji a lehce závidím. Mluvím jen z vlastní zkušenosti.

Přemýšlím, co ještě dodat závěrem... Asi jen, že pokud jsou již všechny naděje pohřbeny, je na čase jim přestat věřit a poohlídnout se po jiné lži, která vás zavalí úplně stejně pitomejma nadějema. Jen budou vypadat jinak, tak je na první pohled nerozpoznáte.