Pustina pocitů

16. srpna 2017 v 22:19 | MilanFilth
Stojím sám na prkenné podlaze. Jsem bosý a nohy mě zebou. Ta zima mi proniká až do morku kostí. Uvnitř sebe necítím vůbec nic. Jen prázdnotu duše, která ještě nedávno byla plná štěstí. Jsem na jakémsi stupínku, stlučeném z neohoblovaných prken. Nejspíš jsem si zarazil třísku, ale také to mohl pravděpodobně být hřebík. Jen přes tu zimu v nohou necítím, co přesně to bylo. Bolest je slabá. Nedá se ani trošku srovnat s tím, co právě zažívám. Stojím tu už dlouho a ne vždy jsem zde byl sám. Byli tu semnou další čtyři osoby, jenže ty se vytratily někam do neznáma. Před sebou mám pouze pustinu. Vidím zmrzlé písčité pláně z větší části pokryté sněhem. Možná je to bláto, těžko říct. Zima je neúnavná a stále proniká hlouběji do mého těla. Cítím se uvnitř vyprahlý a mrtvý. Je to už nějaký den, kdy jsem pil. Udělám pomalý krok. Mé prsty u nohou se opřou o hranu stupínku. Neohnu je však dolů, protože jsou ztuhlé. Lehce se předkloním a podívám se pod sebe. Vír mračen cirkuluje několik desítek metrů pode mnou. Nikdy bych si nepředstavil, že jsem vylezl až takhle vysoko. Nebýt však těch osob, které vylezli semnou, nejspíš bych se tak vysoko nikdy nedostal. Ve víru černých mraků se blýská. Přichází bouřka, pomyslím si a udělám krok zpět. Rozhlédnu se po krajině, která je úplně prázdná. Přemýšlím, kde to vlastně jsem a co tu sakra dělám?


Ve víru mračen začíná hřmění. Než se naději, čistě jasné světlo ozáří mé oči a přede mnou se zjevuje postava. Je celá v černém. Přes hlavu má kápi, takže jí není vidět do obličeje. Vznáší se tři metry naproti mně. Z nohou jí odkapává bílá tekutina a pokaždé, když ukápne, z víru pod námi se ozve zahřmění. Udělám ještě několik kroků zpět a pevně se postavím, abych nabral rovnováhu a neupadl. Sotva se držím stát rovně. Plášť té postavy rozvil vítr a já ucítil jasný zápach zvětralého piva.


Opět se zahřmí a postava roztáhne ruce od těla.
"Klekni a pros!" ozve se ozvěnou po celé pustině, kterou mám ze stupínku jako na dlani.
"Za co?" ptám se.
Postava jednu ruku napřahuje ke mně, jako by na mě chtěla ukázat.
Padám nedobrovolně na kolena.
"Pros!" ozve se znovu ozvěnou.
"Za co?" křičím z plných plic. Chci ukázat morální převahu.
"Tvé nebe se mění v černou." Rozezní se po celé pustině ohlušující hlas.
Postava zvedá i druhou ruku a já cítím, jak se nedobrovolně zvedám zpět na nohy. Třeba jsem zvítězil, pomyslím si na okamžik. Nohy mne neposlouchají a táhnou mě blíž ke kraji dřevěného stupínku. Každým krokem blíže k pádu se nebe okolo mě mění v bouřku. Vše okolo vypadá stejně jako ten vír dole. Už se nemohu zastavit. Palce jsou opět na kraji. Podívám se dolů do víru a pak padám dolů. Břichem mi prolítává lechtivý pocit a cítím srdce v krku. Snažím se křičet, ale nejdou mi otevřít ústa.


Proletím vírem mraků a dopadám na zem. Je to tvrdý pád, ale asi jsem ho měl přežít. Rozkašlu se, protože polykám hlínu. Je mi o trochu tepleji a začínám cítit nohy. Cítím také smrad mrtvol a zkaženého jídla. Samozřejmě nechybí ani ten odporný pach zvětralého piva. Zakloním se v zátylku, abych viděl, kam jsem se propadl. Vydechnu kouř rozvířeného prachu hlíny. Poušť z vyblitých cihel a kamení. Hromady kostí se tu válejí přes sebe, jako v nějakém masovém hrobě. Spousty prožitých životů. Už jen do země vykopat prostory na rakev. Zapřu se oběma rukama, abych se postavil na nohy. Jde to těžko, ten dopad mě unavil. Když se mi povede zvednout ze země, rozhlížím se. Jsem na jakémsi ostrůvku, který se někde vznáší. Od něj vede dřevěný most k jinému ostrůvku a vše drží obrovské řetězy. Zakopávám o zpráchnivělé kosti. Zas mě napadá otázka. kde to jsem?

Rozhlížím se okolo sebe. Prázdné klece, ve kterých jsou kosti dětí různě poházené po sobě. Další malé železné klece levitují ve vzduchu, nebo jsou řetězy připevněné ke kamenům, které se tu také samovolně vznášejí. To, co vidím, mě děsí. Vyvolává to pocit nejistoty spíchané s dávkou strachu. Horší je však to, co cítím. Chodící trápení, nedožité životy omotané v temnotě. Křik a nářek těch, kteří ještě nezemřeli a dožívají svůj nicotný život na tomto místě. Se mnou to však ani nehne. Mou duši už nic nerozehřeje. Mám-li zde být, tak zde jsem.


Cítím opět ten starý známý chlad, který proniká až do mého prázdného srdce, kudy krev již několik okamžiků neproudí. Otočím se a spatřím onu známou postavu, která mne doslova donutila se zde ocitnout. Černá ruka mě chytá pevně okolo krku. Postava ke mně naklání svou hlavou v kápi. Obličej té věci vůbec nevidím. Cítím jen nelidský chlad z jeho úst.

"Vítej ve skutečném pekle. Zde končí tvé nenarozené pocity. Zde začíná nekonečná pustina tvých současných pocitů."


Pokračování příště…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama