Poslední zrnko naděje

15. srpna 2017 v 20:50 | MilanFilth |  Povídky
Již minulý týden jsem se chtěl účastnit v psaní "článku týdne". Jenže to minulé téma by vyšlo spíš na úvahu a já chtěl napsat povídku. Tento týden je téma: Poslední zrnko. A už jen při přečtení nadpisu jsem měl v hlavě celou povídku. Jen sám ještě nevím, jak bude končit...


Albastr klečel na zabahněné zemi, přičemž se díval do dlaně. Držel v ní poslední zrnko kukuřice. Jeho poslední kousek jídla. Hrál si s ním mezi palcem a ukazováčkem. Za odřenými nehty mu přetékala špína a zaschlé bahno. Ruce se mu klepaly, až mu zrnko téměř vypadlo na zem. Pevně jej sevřel do pěsti a podíval se k nebi. Kompletně černé nebe, poseté mraky, které nikde před ním nekončily. Slunce mu svítilo do zad drobným kuželem, ale vůbec nehřálo. Sklopil hlavu, zrak upřel do dlaně. Otevřel ji a zadíval se na zrnko kukuřice. Vzpomněl si na svůj starý domov, kdy mraky ještě nepokrývaly téměř celou planetu a neuvrhovaly ji do tmy. Zasnil se, jak kdysi sedával na verandě a obědval se svou malou Lucy a manželkou Lisou na terase. Vše bylo krásné, barevné. Slunko svítilo. Jeho dcera se rýpala lžící v bramborové kaši, kterou měla navíc okolo pusy.
"Ach to jídlo bylo tak výborné," pochválil Lisu.
Albastr se na obě dvě láskyplně zahleděl. Vše bylo tehdy příjemně uvolňující. Ta vzpomínka ho zahřála u srdce. Jediný pořádný zdroj tepla po několika měsících.
Otevřel oči a ocitl se zpět ze snu v krvavé realitě. Zavřel oči, aby tu vzpomínku vrátil, ale viděl jen šíleně ostrý záblesk a davy lidí, kteří se v panice valily kolem nich, když utíkali do krytu.


Svět před 25 lety postihla válka. Nejdříve se v boji o moc a vojenskou převahu odstřelovaly pouze dva státy. Jenže ten menší, aby dal najevo svou převahu, použil jadernou hlavici. V poslední snaze o záchranu zničil hlavní město státu, který v tomto konfliktu nijak nefiguroval. To strhlo jadernou přestřelku. Lidstvo pohltila touha ničit. Svět zasypal nespočet raket a ten tak téměř zanikl.


Poslední zrnko kukuřice, které mu zbylo z chabých zásob, než opustili kryt ve snaze nejít lepší přístřeší a riskovat tak život. To zrno bylo spíše symbolickým talismanem, že to musí prostě zvládnout. Zvedl se na nohy a napil se posledního doušku vody, který měl v čutoře.
"Tam, tam za tím kopcem v lese už to bude." Nabudil sám sebe. "Musím to zvládnout a jít."
Zrnko schoval do kapsy, aby jej neztratil. Vyrazil na kilometr a půl dlouhou cestu bahnem, aby se dostal do dalšího úkrytu, kde snad najde nějakou potravu. Šlo se mu špatně. Bahno mu sahalo nad kotníky a všude se lepilo. Každý krok ho připravoval o zbytek sil, které mu ještě zbývaly. Les před ním se zvětšoval. Tentokrát však les v nejmenším nepřipomínal. Listí opadalo a stromy byly shnilé a spálené.


Když se Albastr dostal k lesu, upadl. Těžce vydechl při dopadu do bláta. Usnul. Viděl před sebou svou ženu, kolem které byli čtyři chlapy. Přímo před jeho obličejem ji znásilňovali. To samé dělali na vedlejším stole s jeho dcerou. Další chlapy opodál se smáli a vyjídali zásoby, které v bunkru ještě zbývaly po té, co jej skoro celý vyvraždili.
"Apokalyptičtí jezdci," volal jeden z nich a dávil se konzervou s tuňákem. Rybí steak mu vypadával z úst ven. Albastr se snažil pohnout, ale nešlo to. Seděl na dřevěné židli se svázanými rukami. Vedle něj z každé strany stál jeden chlap a drželi ho tak, aby se na to dílo díval.
"Jen se dívej dál. Na svou krásnou rodinku."
Poté se mu před očima zjevil opět záblesk toho světla. Byl pořád ve stejné místnosti. Viděl v rohu plačící ženu, jak objímá jejich dceru. Bylo po všem, nebo si to alespoň v té chvíli myslel. Před ním stál muž ve špinavé kožené bundě s červenou páskou přes ruku.
"Díky za jídlo a díky taky za hrátky. Ostatním se prosím omluv, že jsme je zabili a nezdrželi se tu dýl," odmlčel se.
"Docela se mi líbíš, kamaráde. Poznal jsem to hned na první zásun do tvý ženy. Ušetříme vás. Ale věř mi, že venku vás stejně nic moc příjemnýho nečeká."
"Ale jak už jsem říkal," pokračoval. "Líbíš se mi, takže tady máš ode mě takový malý dárek na usmířenou."
Z poza opasku vytáhl bubínkovou pistoli, kterou hodil na stůl. Vedle ní položil tři nábojnice. Otočil se a podíval se na Albastra lišáckým pohledem. Prstem si poklepal na spánek a odešel.


Albastr se probral tváří v bahně. Nejradši by nechtěl, aby si to znovu připomněl. Ale poslední rok, co putoval sám na jih, se mu nezdálo o ničem jiném. S námahou se postavil zpět na nohy. Musel se chytnout stromu, aby znovu neupadl. Cítil, jak se mu pod rukou drolí stromová kůra. Vydal se opět na cestu. O každý strom se opíral, jinak by ztratil rovnováhu. Po několika hodinách dorazil na horu na kopec a v dáli uviděl tunel.
"To už sakra musí bejt ono," vydechl.
Cesta z kopce byla mnohem snazší. Směřoval k tunelu, o kterém se domníval, že by mohl být onen kryt, do kterého se snaží dostat. Padesát metrů od cíle upadl na kolena. Díval se do hloubi tunelu, ve kterém byla úplná tma. Jeho pád byl spíše vítězný. Opět vidět před očima záblesk. Tentokrát to však nebyl tak pronikavý, jako ty předtím. Další sen.
Zazněl výstřel z pistole. Tělo jeho dcery odpadlo zpět na to manželčino. Lisa plakala a hladila po vláskách Lucy. "A teď mě! Prosím!" křičela Lisa.
"Víš, že bychom to nezvládly. Po tom, co se stalo. Zemřely bychom po cestě."
"Já vím," opáčil a z oka mu vytekla slza.
"Zemřely bychom tak jako tak. V šíleném utrpení!" naříkala!
"Ale ty to musíš udělat! Ty to zvládneš! Zachraň alespoň sebe!" brečela.
"Tak to kurva udělej!" zakřičela na něj.


Druhý výstřel opsal ten první. A tělo Lisy se svalilo vedle Lucyino. Z náručí jí vypadla poslední konzerva s kukuřicí do bláta. Uvnitř zůstalo pouze jedno jediné zrnko.
Probudil se před tunelem. Dokázal to! Věřil, že je to ono a že je konečně v cíli. Z kapsy vytáhl poslední zrnko kukuřice, jako talisman pro štěstí, aby mu dal sílu zvládnout posledních několik desítek metrů.


Stál sotva na nohou deset metrů před úkrytem. Jako první z něj vylezl nechutně špinavý muž. Přesně ten, který se ládoval plechovkou s tuňákem, zatím co ostatní znásilňovali jeho ženu a dceru. Za jeho zády vylezl další. Měl na sobě špinavý kožený kabát s červenou páskou přes rameno.
"A heleme se, koho nám sem čerti nesou. Dlouho jsme se neviděli." Usmíval se.
Albastr vytáhl z kapsy pistoli. Do úst si vložil poslední kousek kukuřice a spolkl jej. Spoušť si přiložil ke spánku a zmáčkl spoušť. Ta pouze cvakla.
Chlapy před ním se smáli. Jeden se mlátil do stehen a nemohl přestat se salvou smíchu, až se rozkašlal. Albastr namířil pistoli na muže s červenou páskou a znovu zmáčkl spoušť. Kulka přesně zasáhla muže do krku. Ten se sesunul k zemi. Než se však Albastr nadál, mířilo na něj hned několik pistolí.


Jeho oči teď viděly tolik záblesků, jako nikdy předtím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama