Before you see the light you must die!

9. října 2017 v 19:32 | MilanFilth

"Než uvidíš světlo, musíš zemřít."

Dnes mne opět inspiroval k napsání textu song od mé oblíbené kapely. Jedná se o South of the Heaven od Slayer. Mimochodem výbornej song a album. (Kdo nezná, vřele doporučuji. Tahle deska formovala moje mládí) V tomto článku se nebudeme bavit o smrti jako takové. To je sice věčné téma, ale možná už trošku otřepané. Dnes se pobavíme o vnitřní smrti. Nevím, jak to správně nazvat. Nihilisti by řekli "dead inside."

Procházím teď poměrně zvláštním obdobím. Mám ho už asi půl roku. Což je trošku ironie, ale pokud mám bejt alespoň tady k sobě upřímnej, tak to tak bohužel je a nic to zatím nebylo schopný nezměnit. A až dnes mě to donutilo se nad tím vším zamyslet. To víte, peníze ani úvahy nerostou na stromech. Sedím v klidu na gauči, mazlím kocoura, ucucávám Birell a čumím na koncert Slayer. V půlce setu na Wackenu 2014 spouští svou klasiku South of the Heaven a Araya řve do lidí: "Before you see the light, you must DIE!" Nad hlavou se rozsvítila komiksová žárovka.

Ono vám tohle nejspíš bude připadat jako vcelku pohodovej večer. Ne vždy je všechno tak krásný, jak se na první pohled může zdát. Nicméně zpět k "zvláštnímu období". Stojím na prahu rozcestí (tohle přirovnání zní hodně blbě, ale lepší popis mi nenapadl), kdy se musím rozhodnout, jestli udělat několik dlouhých a složitých kroků ke štěstí, které povedou trnitou a hnusnou cestou. Anebo přešlapovat na místě, kde už dlouho nic neroste a doufat v něco. Možná ve spásu nebo v lepší zítřky… nebo vlastně v cokoliv, co nebude tak na hovno, jako teď.

Ten text v kombinaci se "zvláštním obdobím" mě přivedl pochopitelně (jak už to semnou a s muzikou bývá) na několik otázek. Možná jste si je již někdy za život sami položili. Proč nedokážeme ustříhnout řetězy okovů a jít dál? I když víme, že nás ty řetězy pouze svazují a našemu životu nejsou nijak prospěšné? Proč máme pořád potřebu neustále přešlapovat na jednom místě i když jsme po uši v hovnech a topíme se v nich? Přemýšleli jste někdy, proč je to tak těžké odejít, i přes to, že víme, že to ve finále bude mnohem lepší? Ne snazší, ale lepší. To už jsme tak moc zpohodlněli, že se radši necháme rozmrdat něčím, co je dávno v prdeli, než abychom se na nějakou dobu vystavili něčemu špatnému, aby to pak bylo dobré? Co nás drží na stejném místě pořád dokola?

Na většinu z těch otázek jsem odpověď prostě nenašel. Možná se skrývá pod gaučem, na kterým zrovna sedím, a nebo jsou zahrabaný někde v prdeli, anebo odpovědi zkrátka na podobný otázky neexistujou. Pokud jí někdo máte, dejte určitě vědět. Nejspíš to bude zajímat víc lidí, než jenom mě! Ale pokud bych se na to měl podívat selským rozumem, tak mám pocit, že je to hlavně strach. Je to strach z neznáma, co nás nepustí dál. (Jo a taky nejspíš naděje, ale na tohle téma jsem psal článek včera a už se k tomu nechci moc vracet.). Lidé se odjakživa báli něčeho neznámého, co by jim mohlo ublížit. Asi velký podíl v tom má určitý respekt k tomu neznámu. "Z čeho vlastně mám mít strach, když nevím, co to je? Může to být sakra cokoliv!" Pro některé nepředstavitelný psycho. To vše v kombinaci mezi sebou nás drží přikované na jednom místě a s hrůzou v očích nebo v srdci se bojíme pohnout a vyprostit. A je úplně fuk, že víme, že stačí udělat pár jednoduchých kroků (který ale budou pekelně bolet), aby bylo všechno lepší. Je to, jako kdybyste vlastníma rukama postavili dům a hodně se na něj nadřeli. Pak by přišel někdo cizí a řekl vám: "Když ten dům zapálíš, necháš se u toho zmlátit a na závěr ti ještě uřízneme nohu, tak ti dáme zadarmo támhleten lepší a větší."
Kdo by do toho dobrovolně šel? Já nejspíš určitě ne. K úspěchu nikdy nevede snadná cesta, ale zase je nesmysl ničit věci, které jste vybudovali tvrdou dřinou.

Vím, že si teď hodně protiřečím, ale je na každém, aby se pořádně zamyslel a rozhodl, jestli má smysl přešlapovat na jednom místě a doufat, že se z těch hoven nějak vyhrabe. Nebo jestli udělá krok do neznáma, kde možná čeká štěstí, peníze nebo láska. Nebo jakákoliv jiná píčovina, kterou moc chce. Ta cesta bude rozhodně bolet. A bude pěkně na hovno, ale možná to za to stojí. Kdo ví…

Moje vlastní zkušenost? Zkusil jsem to několikrát a asi jsem musel otevřít zrovna špatný dveře (nebo spíš pekelnou bránu vedoucí přímo do Satanova zadku), protože to na novým místě bylo ještě horší, než na tom původním. Možná proto na něm pořád přešlapuji. Nebo jsem tomu novýmu místu nedal velkou šanci. Těžko říct.

Rozhodně, ať je to u vás jakkoliv, zamyslete se nad tím, jestli zbytečně nestojíte na místě a nedoufáte v něco, co už nejspíš nikdy nebude takové jako dřív a neztrácíte svůj drahocenný čas. S mrtvým štěňátkem už si taky hrát nebudete a pohřbíte ho za barákem. Možná je trávník u souseda skutečně zelenější. Byla by škoda mu to tam vypálit… I s rodinou a dětma…



Ve finále, pokud se k takovému kroku rozhodneme, nejspíš si budeme muset připustit fakt, že musí zemřít kus našeho vnitřního já, abychom byli schopni znovu vidět světlo…
 

All hope is gone

8. října 2017 v 21:37 | MilanFilth |  Úvahy

Vždycky, když začnu psát nový článek, mám šílenej problém jak text, který se mi rýsuje v hlavě, pojmenovat. Myslím si, že název článku by měl jaksi vyjadřovat to, o čem budou následující řádky pojednávat. A na novým článku po několika týdnech mám vždycky problém vůbec začít. Dneska to ale nějaký písmena chce. Jak už jsem tu psal několikrát, blog je vlastně takovej můj pomocníček ve chvílích úzkosti. A vzhledem k tomu, že jsem už nějakou chvilku nenapsal ani čárku, mohl by tohle být fajn rozjezd i pro moje psaní povídek.

Paradoxně název dnešního textu byl vlastně tou nejsnazší věcí. Tohle heslo, mě pronásleduje už několik dní. Ono to ani není žádný heslo, je to název jedný poměrně povedený desky a jednoho ještě povedenějšího songu na tý dece. (Pokud je tu někdo neznalý metalu, tak se jedná o kapelu Slipknot). Takže problém číslo jedna pro nový článek máme za sebou. Název. Ten je danej a teď je tu problém číslo dvě a je to poměrně zásadní průser. O čem mám dnes psát? No asi je potřeba to pojmout opět klasicky a něco prostě nabouchat do klávesnice a ono z toho vždycky něco vznikne.

Všechna naděje je pryč. Takhle nějak by se to dal přeložit název dnešního článku, aby to neznělo debilně nebo jako z Google překladače. Co je vlastně naděje? Není to jen sebeklam, kterým lžeme sami sobě, že bude jednou všechno v pohodě? A my pak mohli dál pohodlně sedět na prdeli a nehnout ani prstem? Není to spíš jen takový pomyslný stroj času, kdy současný problém přehodíme na sebe samotné až v budoucnosti (za nějaký čas). Není naděje jen pouhým slovem, které vlastně nic neznamená, ale nutí nás doufat v něco, co je dávno pryč nebo v něco, co nikdy nenastane? Na tohle by si měl najít odpověď každý sám. Pro mě naděje znamená jen jedno: dokud dejchám, nevzdávám se. A je ostatně fuk v co věřím já, nebo vy. Ale do určitý míry se taky přikláním k tomu, že to je pouhý sebeklam. Jak se říká: "lhát si do kapsy." (Nebo "nasrat si do bot". Záleží, jestli použijete spisovný nebo hovorový slovník.)

Lze vůbec nějak rozpoznat, že už jsou všechny naděje pryč? Pohřbený, nebo úplně v prdeli? Těžko. Den, co den vám někdo bude mazat med kolem huby a nechává vás žít v naději. Která vás stejně bude pomaličku sžírat zevnitř. Nechá vás žít a hnít ve strachu. Ve strachu z toho, co bylo, co je a co bude. Nechává vás v naději a vy vlastně jen doufáte, že ne všechny naděje jsou pohřbený a dá se s tím ještě něco udělat. Je to takovej začarovanej kruh, ze kterýho se pak leze blbě ven. Jestli se to vůbec někdy povede. Základem asi bude vysrat se na nějaký prázdný fráze a konejšit sám sebe, že bude jednou všechno v pohodě. Nebude, protože svět se v prdel obrací, ale to si myslím nemusíme nijak složitě vysvětlovat. Člověk se tomu může buďto úplně odevzdat a nechat, aby ho to rozšukalo na atomy, nebo zvednout prdel a zkusit něco udělat. Nejhorší je pohřbít sám sebe ještě před tím, než se vlastně začne "bojovat". To já asi nedokážu.
Z průseru do průseru, mám pocit, jako kdyby to byl v dnešní době nějakej trend. Většinou to bývalo tak, že vždycky bylo klidný období a pak přišel občas průser a ten se vyřešil a pak byl zase klid. Teď je to asi obráceně. Ve vlnách průserů a dalších hoven jednou za čas přijde období, který je v pohodě. To je asi jen přípravka na další vlnu sraček, který se valí. Pokud to ták nemáte, gratuluji a lehce závidím. Mluvím jen z vlastní zkušenosti.

Přemýšlím, co ještě dodat závěrem... Asi jen, že pokud jsou již všechny naděje pohřbeny, je na čase jim přestat věřit a poohlídnout se po jiné lži, která vás zavalí úplně stejně pitomejma nadějema. Jen budou vypadat jinak, tak je na první pohled nerozpoznáte.

První skutečná zkouška ohněm

19. srpna 2017 v 13:53 | MilanFilth |  Deník přestávajícího alkoholika
Když píšu tyto řádky, je páteční večer a kvapem se blíží půlnoc. Mám za sebou po čtyřech letech koncert se svou kapelou Incest, kdy jsem byl na pódiu střízlivý. Je to neuvěřitelné, ale vždycky jsem poteboval alespoň promili, abych vylezl na podium. Dvě hodiny před příjezdem do klubu se mě jímala hrůza, že to nezvládnu, že to nejspíš skončí průserem. Koncert jsem si neuvěřitelně užil (asi proto, že si to vůbec pamatuju) a neskutečně mi potěšilo, jak mé rozhodnutí další členové kapely podpořili (moc díky kluci!). Ale co vám budu povídat, nebyl to vůbec snadný a jednoduchý úkol. Všichni kolem mě si vychutnávali vychlazené pivečko a já cumlal Birell. Vysmahnul jsem asi 4. Je to docela dobrý šidítko i když chuť stojí za hovno. To je jako ten vtip: víte jaký je rozdíl mezi tím, když pijete nealko pivo a lížete vlastní sestru? Žádnej, chuť je stejná, ale víte, že je něco špatně.

Pravdou je, že bez alkoholu se člověk dokáže bavit, ale ne tolik odvázat. Sešla se příjemná společnost, koncert lidi bavil, ale já celou dobu stejně myslel na to, že bych měl jet domů za kocourem. Zábava mi nijak neubíhala, byl jsem jak na trní. Tento fakt však připisuji tomu, že je to teprve týden, co jesm nastoupil na detox, tak si to ještě tepřiva sedá. Zajímvý bylo pozorovat lidi, co s nimi to pití dělá. Jak je postupně mění. Napadaly mne otázky, jeslti jsem taky takovej, když piju. Jsem! Možná ještě horší. Nejspíš úplně někdo jinej, protože když piju, u kormidla jsou všechni moji démoni, které v hlavě mám. A že je tam těch hajzlů požehnaně.

Upřímně jsem ani nedoufal, že to zvládnu. Že nakonec mě chuť alespoň na malý pivko ovládne. Malý pivko? Copa to je? Když člověk denně polykal dva litry vína a k tomu decku Jacka nebo jinýho tvrdýho. V množství je prd, ale v morálce mužstva je to docela dost a jsem neskutečně hrdej na to, že jsem v této zkoušce obstál. A že ta chuť byla silná. Volání starých časů bylo jako hlasy sirén. "MIilánku, pojď, pojď si pro nás. Chutnáme ještě líp, než si nás pamatuješ posledně." Nene děkuji. Už toho bylo dost.

Cesta to bude ještě dlouhá a pravěpodobně hodně trnitá, ale už teď vidím pozitivní výsledky (hlavně na psychice). Zkuste si, moji alkoholičtí přítelé taky třeba 10 dní úplně vynechat a dáte mi za pravdu...
 


Úvod do deníku

18. srpna 2017 v 23:24 | MilanFilth |  Deník přestávajícího alkoholika
Pokud pravidelně čtete moje články nebo jste jedním z mnoha mých přátel, jistě víte, že jsem se rozhodl přestat pít. Zatím mám naordinovaný měsíční detox, ale chtěl bych vydržet dýl. Až detox skončí (pokud se toho vůbec dožiju), chtěl bych si dát občas semtam pivko, Jacka u filmu, nebo trošku vína. Rozhodně, ale už nechci vést těžkou alco-party jako do teď. Před měsícem, bych se sám sobě vysmál. Ale změny hold přicházejí z nenadání...

Úvodem do "deníku přestávajícího alkoholika" bych rád podotkl, že tento spis je spíš taková moje terapie. Vypsat se z pocitů, které prožívám při abstinenci. Protože psaní je tím jediným, co mi jakž takž jde. Chtěl bych se zde s vámi podělit o to, jakou hrůzu při tom přožívám (začátky), o tom jak se to lepší (brzké dny) a jak to bude celé probíhat a jak se mi to celé daří. Není to snadný boj, to říkám rovnou, ale už po několka dnech cítím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké jsem udělal.

Tak se pohodlně usaďte a bavte se tím, jak bojuji s vnitřními démony...

Pustina pocitů

16. srpna 2017 v 22:19 | MilanFilth
Stojím sám na prkenné podlaze. Jsem bosý a nohy mě zebou. Ta zima mi proniká až do morku kostí. Uvnitř sebe necítím vůbec nic. Jen prázdnotu duše, která ještě nedávno byla plná štěstí. Jsem na jakémsi stupínku, stlučeném z neohoblovaných prken. Nejspíš jsem si zarazil třísku, ale také to mohl pravděpodobně být hřebík. Jen přes tu zimu v nohou necítím, co přesně to bylo. Bolest je slabá. Nedá se ani trošku srovnat s tím, co právě zažívám. Stojím tu už dlouho a ne vždy jsem zde byl sám. Byli tu semnou další čtyři osoby, jenže ty se vytratily někam do neznáma. Před sebou mám pouze pustinu. Vidím zmrzlé písčité pláně z větší části pokryté sněhem. Možná je to bláto, těžko říct. Zima je neúnavná a stále proniká hlouběji do mého těla. Cítím se uvnitř vyprahlý a mrtvý. Je to už nějaký den, kdy jsem pil. Udělám pomalý krok. Mé prsty u nohou se opřou o hranu stupínku. Neohnu je však dolů, protože jsou ztuhlé. Lehce se předkloním a podívám se pod sebe. Vír mračen cirkuluje několik desítek metrů pode mnou. Nikdy bych si nepředstavil, že jsem vylezl až takhle vysoko. Nebýt však těch osob, které vylezli semnou, nejspíš bych se tak vysoko nikdy nedostal. Ve víru černých mraků se blýská. Přichází bouřka, pomyslím si a udělám krok zpět. Rozhlédnu se po krajině, která je úplně prázdná. Přemýšlím, kde to vlastně jsem a co tu sakra dělám?


Ve víru mračen začíná hřmění. Než se naději, čistě jasné světlo ozáří mé oči a přede mnou se zjevuje postava. Je celá v černém. Přes hlavu má kápi, takže jí není vidět do obličeje. Vznáší se tři metry naproti mně. Z nohou jí odkapává bílá tekutina a pokaždé, když ukápne, z víru pod námi se ozve zahřmění. Udělám ještě několik kroků zpět a pevně se postavím, abych nabral rovnováhu a neupadl. Sotva se držím stát rovně. Plášť té postavy rozvil vítr a já ucítil jasný zápach zvětralého piva.


Opět se zahřmí a postava roztáhne ruce od těla.
"Klekni a pros!" ozve se ozvěnou po celé pustině, kterou mám ze stupínku jako na dlani.
"Za co?" ptám se.
Postava jednu ruku napřahuje ke mně, jako by na mě chtěla ukázat.
Padám nedobrovolně na kolena.
"Pros!" ozve se znovu ozvěnou.
"Za co?" křičím z plných plic. Chci ukázat morální převahu.
"Tvé nebe se mění v černou." Rozezní se po celé pustině ohlušující hlas.
Postava zvedá i druhou ruku a já cítím, jak se nedobrovolně zvedám zpět na nohy. Třeba jsem zvítězil, pomyslím si na okamžik. Nohy mne neposlouchají a táhnou mě blíž ke kraji dřevěného stupínku. Každým krokem blíže k pádu se nebe okolo mě mění v bouřku. Vše okolo vypadá stejně jako ten vír dole. Už se nemohu zastavit. Palce jsou opět na kraji. Podívám se dolů do víru a pak padám dolů. Břichem mi prolítává lechtivý pocit a cítím srdce v krku. Snažím se křičet, ale nejdou mi otevřít ústa.


Proletím vírem mraků a dopadám na zem. Je to tvrdý pád, ale asi jsem ho měl přežít. Rozkašlu se, protože polykám hlínu. Je mi o trochu tepleji a začínám cítit nohy. Cítím také smrad mrtvol a zkaženého jídla. Samozřejmě nechybí ani ten odporný pach zvětralého piva. Zakloním se v zátylku, abych viděl, kam jsem se propadl. Vydechnu kouř rozvířeného prachu hlíny. Poušť z vyblitých cihel a kamení. Hromady kostí se tu válejí přes sebe, jako v nějakém masovém hrobě. Spousty prožitých životů. Už jen do země vykopat prostory na rakev. Zapřu se oběma rukama, abych se postavil na nohy. Jde to těžko, ten dopad mě unavil. Když se mi povede zvednout ze země, rozhlížím se. Jsem na jakémsi ostrůvku, který se někde vznáší. Od něj vede dřevěný most k jinému ostrůvku a vše drží obrovské řetězy. Zakopávám o zpráchnivělé kosti. Zas mě napadá otázka. kde to jsem?

Rozhlížím se okolo sebe. Prázdné klece, ve kterých jsou kosti dětí různě poházené po sobě. Další malé železné klece levitují ve vzduchu, nebo jsou řetězy připevněné ke kamenům, které se tu také samovolně vznášejí. To, co vidím, mě děsí. Vyvolává to pocit nejistoty spíchané s dávkou strachu. Horší je však to, co cítím. Chodící trápení, nedožité životy omotané v temnotě. Křik a nářek těch, kteří ještě nezemřeli a dožívají svůj nicotný život na tomto místě. Se mnou to však ani nehne. Mou duši už nic nerozehřeje. Mám-li zde být, tak zde jsem.


Cítím opět ten starý známý chlad, který proniká až do mého prázdného srdce, kudy krev již několik okamžiků neproudí. Otočím se a spatřím onu známou postavu, která mne doslova donutila se zde ocitnout. Černá ruka mě chytá pevně okolo krku. Postava ke mně naklání svou hlavou v kápi. Obličej té věci vůbec nevidím. Cítím jen nelidský chlad z jeho úst.

"Vítej ve skutečném pekle. Zde končí tvé nenarozené pocity. Zde začíná nekonečná pustina tvých současných pocitů."


Pokračování příště…

Čas krvácet

16. srpna 2017 v 17:01 | MilanFilth |  Úvahy
Někdy ke konci roku 2015 jsem se ráno probudil v posteli. Bylo to období, který pro mě bylo stejně na hovno, asi jako teď. Ale o maličko horší, protože jsem v podstatě jen byl a pil. Teď se snažím, alespoň trošku něco dělat. To víte, ty: vztahy, nevztahy, depky, mraky chlastu a tak podobně, to dá člověku zabrat. Ale zpátky k probuzení. Neprobudil jsem se tam sám. Ležela vedle mě kamarádka, která mi tou dobou byla hodně velkou oporou. Jakmile jsem rozlepil oči, padla na mě klasická nihilistická nálada: "radši přestanu dýchat, ať mám klid". Jakmile mě uviděla viděla, byla zhrozená.
"Ty vole, na tebe se nedá dívat po ránu ani normálně, natož takhle," řekla.
Pak se posadila chytla mě za ruku a povídá asi tu nejzásadnější věc, kterou jsem kdy slyšel. A dost často se tím řídím i dnes.
"Vím, jak ti je a ráda bych ti pomohla. Taky moc dobře vím, jak moc miluješ hudbu. Vždycky v textech hledáš něco navíc. Takže ti pustím dva songy, co dobře znáš. Ty si najdi text a pořádně si to nech projít hlavou, než se vrátím ze sprchy."
(Podle mě to musela mít už předem připravený)

Otevřela můj noťas, něco chvilku hledala a odešla do koupelny. Vzal jsem notebook do ruky s otevřeným youtubem. Jako první tam vyskočil song "No time to Bleed" od Suicide Silence. Druhá písnička v jiné záložce, byla od stejný kapely: "You only live once". Vyhledal jsem dle instrukcí texty a pustil se do poslechu. Songy jsem znal, ale nikdy jsem nad nimi extra nepřemýšlel. Najednou to začalo dávat smysl, ale pořád jsem nevděl, co tím chce přesně říct. Až do chvíle, kdy jsem si spojil oba dva názvy v jednu větu: No time to bleed (cause) you only live once -> Není čas krvácet, protože žiješ jen jednou. Správně jsem tipnul kamarádky úmysl.

Tahle věta mě dlouho držela nad vodou a jsem rád, že jsem si na ní vzpomněl i dnes v tomhle nic moc příjemným období. Protože jsem si to vyložil následovně (teď se konečně dostáváme k jádru pudla): Pokud je vám zle (psychycky), máte depresi, na hovno náladu, jentak přežíváte ze dne na den, nebo vás něco šíleně trápí (to vše je, když člověk krvácí), je důležitý zaměstnat mozek. Je potřeba si najít nějakou činnost, která vám neumožní myslet na to špatný. Neumožní vám mít čas na to krvácet. Natož vykrvácet úplně! Tímhle zaměstnavatelem je pro mě momentálě psaní - tedy i tento blog.

Několik týdnů po tomto uvědomnění, jsme vytvořili s projektem Mystery Art Production první fotoset. A pak další a další. Začal jsem poprvé aktivně psát, nebo jezdit výlety s přáteli na opuštěná místa. Vím třeba o člověku, kterýho uvolňuje malování a kreslení. Může to být v podstatě cokoliv, co děláte rádi a co vás naplňuje. Protože jakmile mozku umožníte, aby přemýšlel nad tím špatným, tak nad tím přemýšlet bude a vy začnete krvácet.

Nesmíte mít zkrátka čas krvácet. Přecijen žijete jen jednou...

No time to bleed: https://www.youtube.com/watch?v=G2Ha13tkWCY
(Jo a nekleč mi tu, tady nejsme v kostele!)
You only live once: https://www.youtube.com/watch?v=MzG1E5mBzzA

Poslední zrnko naděje

15. srpna 2017 v 20:50 | MilanFilth |  Povídky
Již minulý týden jsem se chtěl účastnit v psaní "článku týdne". Jenže to minulé téma by vyšlo spíš na úvahu a já chtěl napsat povídku. Tento týden je téma: Poslední zrnko. A už jen při přečtení nadpisu jsem měl v hlavě celou povídku. Jen sám ještě nevím, jak bude končit...


Albastr klečel na zabahněné zemi, přičemž se díval do dlaně. Držel v ní poslední zrnko kukuřice. Jeho poslední kousek jídla. Hrál si s ním mezi palcem a ukazováčkem. Za odřenými nehty mu přetékala špína a zaschlé bahno. Ruce se mu klepaly, až mu zrnko téměř vypadlo na zem. Pevně jej sevřel do pěsti a podíval se k nebi. Kompletně černé nebe, poseté mraky, které nikde před ním nekončily. Slunce mu svítilo do zad drobným kuželem, ale vůbec nehřálo. Sklopil hlavu, zrak upřel do dlaně. Otevřel ji a zadíval se na zrnko kukuřice. Vzpomněl si na svůj starý domov, kdy mraky ještě nepokrývaly téměř celou planetu a neuvrhovaly ji do tmy. Zasnil se, jak kdysi sedával na verandě a obědval se svou malou Lucy a manželkou Lisou na terase. Vše bylo krásné, barevné. Slunko svítilo. Jeho dcera se rýpala lžící v bramborové kaši, kterou měla navíc okolo pusy.
"Ach to jídlo bylo tak výborné," pochválil Lisu.
Albastr se na obě dvě láskyplně zahleděl. Vše bylo tehdy příjemně uvolňující. Ta vzpomínka ho zahřála u srdce. Jediný pořádný zdroj tepla po několika měsících.
Otevřel oči a ocitl se zpět ze snu v krvavé realitě. Zavřel oči, aby tu vzpomínku vrátil, ale viděl jen šíleně ostrý záblesk a davy lidí, kteří se v panice valily kolem nich, když utíkali do krytu.


Svět před 25 lety postihla válka. Nejdříve se v boji o moc a vojenskou převahu odstřelovaly pouze dva státy. Jenže ten menší, aby dal najevo svou převahu, použil jadernou hlavici. V poslední snaze o záchranu zničil hlavní město státu, který v tomto konfliktu nijak nefiguroval. To strhlo jadernou přestřelku. Lidstvo pohltila touha ničit. Svět zasypal nespočet raket a ten tak téměř zanikl.


Poslední zrnko kukuřice, které mu zbylo z chabých zásob, než opustili kryt ve snaze nejít lepší přístřeší a riskovat tak život. To zrno bylo spíše symbolickým talismanem, že to musí prostě zvládnout. Zvedl se na nohy a napil se posledního doušku vody, který měl v čutoře.
"Tam, tam za tím kopcem v lese už to bude." Nabudil sám sebe. "Musím to zvládnout a jít."
Zrnko schoval do kapsy, aby jej neztratil. Vyrazil na kilometr a půl dlouhou cestu bahnem, aby se dostal do dalšího úkrytu, kde snad najde nějakou potravu. Šlo se mu špatně. Bahno mu sahalo nad kotníky a všude se lepilo. Každý krok ho připravoval o zbytek sil, které mu ještě zbývaly. Les před ním se zvětšoval. Tentokrát však les v nejmenším nepřipomínal. Listí opadalo a stromy byly shnilé a spálené.


Když se Albastr dostal k lesu, upadl. Těžce vydechl při dopadu do bláta. Usnul. Viděl před sebou svou ženu, kolem které byli čtyři chlapy. Přímo před jeho obličejem ji znásilňovali. To samé dělali na vedlejším stole s jeho dcerou. Další chlapy opodál se smáli a vyjídali zásoby, které v bunkru ještě zbývaly po té, co jej skoro celý vyvraždili.
"Apokalyptičtí jezdci," volal jeden z nich a dávil se konzervou s tuňákem. Rybí steak mu vypadával z úst ven. Albastr se snažil pohnout, ale nešlo to. Seděl na dřevěné židli se svázanými rukami. Vedle něj z každé strany stál jeden chlap a drželi ho tak, aby se na to dílo díval.
"Jen se dívej dál. Na svou krásnou rodinku."
Poté se mu před očima zjevil opět záblesk toho světla. Byl pořád ve stejné místnosti. Viděl v rohu plačící ženu, jak objímá jejich dceru. Bylo po všem, nebo si to alespoň v té chvíli myslel. Před ním stál muž ve špinavé kožené bundě s červenou páskou přes ruku.
"Díky za jídlo a díky taky za hrátky. Ostatním se prosím omluv, že jsme je zabili a nezdrželi se tu dýl," odmlčel se.
"Docela se mi líbíš, kamaráde. Poznal jsem to hned na první zásun do tvý ženy. Ušetříme vás. Ale věř mi, že venku vás stejně nic moc příjemnýho nečeká."
"Ale jak už jsem říkal," pokračoval. "Líbíš se mi, takže tady máš ode mě takový malý dárek na usmířenou."
Z poza opasku vytáhl bubínkovou pistoli, kterou hodil na stůl. Vedle ní položil tři nábojnice. Otočil se a podíval se na Albastra lišáckým pohledem. Prstem si poklepal na spánek a odešel.


Albastr se probral tváří v bahně. Nejradši by nechtěl, aby si to znovu připomněl. Ale poslední rok, co putoval sám na jih, se mu nezdálo o ničem jiném. S námahou se postavil zpět na nohy. Musel se chytnout stromu, aby znovu neupadl. Cítil, jak se mu pod rukou drolí stromová kůra. Vydal se opět na cestu. O každý strom se opíral, jinak by ztratil rovnováhu. Po několika hodinách dorazil na horu na kopec a v dáli uviděl tunel.
"To už sakra musí bejt ono," vydechl.
Cesta z kopce byla mnohem snazší. Směřoval k tunelu, o kterém se domníval, že by mohl být onen kryt, do kterého se snaží dostat. Padesát metrů od cíle upadl na kolena. Díval se do hloubi tunelu, ve kterém byla úplná tma. Jeho pád byl spíše vítězný. Opět vidět před očima záblesk. Tentokrát to však nebyl tak pronikavý, jako ty předtím. Další sen.
Zazněl výstřel z pistole. Tělo jeho dcery odpadlo zpět na to manželčino. Lisa plakala a hladila po vláskách Lucy. "A teď mě! Prosím!" křičela Lisa.
"Víš, že bychom to nezvládly. Po tom, co se stalo. Zemřely bychom po cestě."
"Já vím," opáčil a z oka mu vytekla slza.
"Zemřely bychom tak jako tak. V šíleném utrpení!" naříkala!
"Ale ty to musíš udělat! Ty to zvládneš! Zachraň alespoň sebe!" brečela.
"Tak to kurva udělej!" zakřičela na něj.


Druhý výstřel opsal ten první. A tělo Lisy se svalilo vedle Lucyino. Z náručí jí vypadla poslední konzerva s kukuřicí do bláta. Uvnitř zůstalo pouze jedno jediné zrnko.
Probudil se před tunelem. Dokázal to! Věřil, že je to ono a že je konečně v cíli. Z kapsy vytáhl poslední zrnko kukuřice, jako talisman pro štěstí, aby mu dal sílu zvládnout posledních několik desítek metrů.


Stál sotva na nohou deset metrů před úkrytem. Jako první z něj vylezl nechutně špinavý muž. Přesně ten, který se ládoval plechovkou s tuňákem, zatím co ostatní znásilňovali jeho ženu a dceru. Za jeho zády vylezl další. Měl na sobě špinavý kožený kabát s červenou páskou přes rameno.
"A heleme se, koho nám sem čerti nesou. Dlouho jsme se neviděli." Usmíval se.
Albastr vytáhl z kapsy pistoli. Do úst si vložil poslední kousek kukuřice a spolkl jej. Spoušť si přiložil ke spánku a zmáčkl spoušť. Ta pouze cvakla.
Chlapy před ním se smáli. Jeden se mlátil do stehen a nemohl přestat se salvou smíchu, až se rozkašlal. Albastr namířil pistoli na muže s červenou páskou a znovu zmáčkl spoušť. Kulka přesně zasáhla muže do krku. Ten se sesunul k zemi. Než se však Albastr nadál, mířilo na něj hned několik pistolí.


Jeho oči teď viděly tolik záblesků, jako nikdy předtím.

Život jako matematická rovnice

15. srpna 2017 v 14:49 | MilanFilth |  Úvahy
Úplně si to vybavuju, 6 let zpět na střední škole. Sedím v poslední lavici, nepřítomný pohled na klikyháky na tabuli. Před tou stojí prof. Sch a vehementně něco vysvětluje ukazujíc na ony nepochopitelné obrazce. Já držím v ruce propisku a prázdný sešit a snažím se rýsovat. Ano, rýsiju propiskou, protože ořezaná tužka tehdy nebyla moc v módě. Kreslím rozdělený kruh, který se stále opakuje podle nějakého vzorečku sem a tam. V hlavě už stejně myslím na to, až si večer zapařím Seriouse Sama nebo si dám pivko. Totální výmaz, protože proč se tomu říká matematika a já mám něco kreslit? Něco, čemu za mrtvýho boha nerozumím? Noooo, dobře tedy. Uvidíme za týden v testu.

Dlouho trvalo, než jsem našel správné uplatnění pro geometrii a to dokonce nejspíš ani v odvětví, pro které nebyla vytvořena. V poslední době dost polemizuji o různých funkcích života. Co jinýho mám taky střízlivej dělat, že jo? O tom, jak to celé funguje, proč tu jsme a další nesmyslný otázky, na který neexistuje odpověď. I když bych se vsadil, že Cthulhu jí znát bude. Když jsme u toho slovíčka funkce, tak mi napadlo, že sinus je také vlastně funkce, i když matematická. Ta se zakresluje tzv. Sinusoidou. Zkráceně čára, která jde opakovaně nahoru a zase dolů. (Matematici kdyžtak prominou, pokud jsem nepřesnej). A tak podle mě nejspíš funguje život...

Ve vlnách. Nahoru, dolů. Pak zase nahoru a dolů... A pak zase... (Haló! Jsem tady doleee, chci zas nahoru. Shit, asi se tu utopím). Někdy jsou ty vlny mírné a jen lehce neklidné. Někdy je to kurevskej uragán. Pro představu: Pokud jste viděli Piráty z Karibiku - Na Konci Světa a pamatujete si scénu s velkým vodním vírem, tak takhle to občas vypadá. A já si tam tak stojím (spíš plavu) úplně dole a dívám se na přestřelku Davyho Jonese s Jackem Sparrowem. Ale pak se moře opět uklidní, vyleze slunce a spálí vám záda. Vždycky to takhle fungovalo, takže si myslím, že pokud je člověk dlouho nahoře, dobře pro něj, ale nejspíš příjde brzy pád. Někdo má ty pády větší, někdo minimální a nikdy si jich možná ani nevšímne. Dobrá zpráva pro všechny, kteří máte pocit, že jste dole nějak podezřele dlouho. Sice to bez nějaký snahy nepůjde, ale samo se vlastně taky nic neděje Smějící se To jen já mám asi klamný pocit, že jsem si právě rozbil hubu o dno. (Přitom k tomu nejspíš nemám jediný důvod) Možná je toto jeden z mnoha důvodů, proč píši tyto řádky. Protože ty neslouží, abych Vám vecpal svoje názory, ale abych ze sebe dostal černý myšlenky. A věřte tomu, nebo ne, pomáhá to. Takže tohle je možná ten odraz od toho dna, pokud ta koule na noze povolí...

Závěřem bych to rád shrnul, pokud máte pocit, že je všechno na hovno, tak vydržte, ono se to zlepší. Nebo taky ne a v tom případě děláte něco blbě. Nic jinýho v tom není.

Je všechno tak strašně moc na hovno, nebo je to ještě horší?

14. srpna 2017 v 21:30 | MilanFilth |  Odpad
Myslím, že nadpis vystihuje násedující řádky naprosto dostatečně. Ale možná vás konec překvapí. Něco na tohle téma jsem chtěl napsat už nějakou dobu, ale pořád na to nebyla vnitřně nějaká chuť. Možná spíš nechuť nad tím, jak se všechno sere. Opět mám poslední dva měsíce pocit, že mám záchodový ruce. Tedy na co šáhnu, to se posere.
Vždycky jsem si říkal, že tyhle věco jsou psychologický. Po fyzický stránce není téměř možné, aby člověku přestalo ze dne na den všechno jít. Doslova na co sáhne. To, že je ten problém nejspíš psychycký (nebo psylogogický - nikdy jsem neměl 100% přehled v těhle dvou termínech) mě přesvědčil čtvrteční večer na festivale Brutal Assault, ze kterého jsem se včera vrátil. Asi není potřeba nikomu dlouze vysvětlovat, jak to pro mě probíhá. Pět dní v lihu, ale absolutně až po uši. Ve čtvrtek jsem vlastně neviděl 4 kapely na který jsem se těšil, protože už v půl jedenáctý jsem byl zastrčenej ve stanu. Opeth snad prominou.

K jádru problému. Z ničeho nic mě přepadla neuvěřitelná depka. Jako lusknutím prstu totální temnota. Mozek zaplavily šílený myšlenky o tom, že jsem úplně k hovnu. Já jsem tyhle stavy vždycky míval, ale co jsem byl ten večer úplně na kaši, pěkně to semnou zacvičilo. Víc, než jsem dokázal zvládnout. Když se vrátím třeba měsíc zpět, tohle bylo na denním pořádku po velkým množství alkoholu. Ne však tak intenzivní a bez jakýchkoliv větších problémů. Ten čtvrtek byl skutečně přestřel. Tak tam tak sedím, popíjím Jacka z placatky, na to leju Jägry z donáškový služby "Plzešnkého sklípku". Na to lámu piva a vína. Šup sem, šup tam - nezájem. Jak takhle kombinace asi může dopadnout? Stačí, když se vrátíte o 10 řádků výš k brzké návštěvě stanu. Úkol zněl v tu chvíli v hlavě jasně: "máme tu depku s hnědou brašnou, není čas se ptát, kdo je kdo". A tak tam dál sedím a posiluji se alkoholem s pocitem, že tohle snad musím jen a jen přepít. V tu chvíli mi bylo hodně zle. Kapelu jsem viděl dvakrát, kamarády asi čtyříkrát najednou. (Ještě, že ty Plzeňský hovada mám). Ať jsem se snažil sebevíc, rozklíčování celé situace bylo neúspěšně. Protože kdykoliv příjdu na to, co to způsobuje, zmizí to. Jediné, co mi pořád strašilo ve věži, byla věta: "Všichni jsou tak strašně spokojený a šťastný a ty jsi prostě jen sám, úplně sám a úplně nešťastnej. Dobře ti tak." Pak tma a pak ležím před stanem a marně se snažim narvat do spacáku.

Druhý den po probuzení jsem to viděl maličko jasněji. Vzal jsem do ruky lahev Jacka a odlil si decku do kelímku (1dl je míra na srovnání v tomhle mejdanu. Na to dva růžový Iboše a dobrý). Zavřel jsem ji a prohlédl si jí s pokusem o zamyšlený pohled. Což nešlo moc dobře, když vám jde jedno oko: "břink" a druhý: "pocem". První, co mi blesklo hlavou bylo: "Zvládl jsem ledacos a teď mě zničit tohle?" Najednou jsem zlehka prozřel. Není to ani samota, ani závist k jiným lidem, ale je to chlast, co mě ničí. Protože pouze umocňuje moje démony, co se mi honí v hlavě. Ti však běžně spí, nebo si vlezou do knížky, kteoru píšu. Nic víc, nic míň.

Rozhodl jsem se tedy zkusit opět přestat pít. Festival jsem samozřejmě v podobně alko duchu dokončil. Jako kdybych si potřeboval ještě něco doužít. Dnes jsem ocházel z hospody s příjemným pocitem, že jsem úplně v pohodě, utratil jsem pouze za Birelll, skvěle pokecal s kámoši a ještě stilh napsat tento chlast. Teda článek... Snaží se mě dostat zpět, vidíte to? Ono totiž, když prolejete poslední 3 měsíce do hoven se slovy: "všechno je na hovno a k ničemu," Tak to prostě není dobře a podepíše se to na vaší psychyce. A obvláště ne u mě, který svým nezměrným pitím pouze ničím svůj talent psát.

Takže mi držte palce, ať to zvládnu :)

Vražedné EET

31. července 2017 v 20:33 | MilanFilth |  Úvahy
O politiku a dění okolo ní, jsem se nikdy extra nezajímal. Řídím se totiž heslem, že kdyby mohly volby něco změnit, už by je dávno zakázali. Udržoval jsem si spíš jen takový ten obecný přehled, abych nebyl u piva out, když někdo zrovna toto téma vytahoval. Jenže poslední tak dva roky mám pocit, že i když nechceme, máme politiku všude. Otevřu noviny, bum, Babiš. Otevřu fb tam Zeman. Pustím televizi, tam Sobotka. Otevřu okno, tam Kajínek. Vážně někdy mívám strach vůbec zvednout prkýnko od hazlu, když jdu srát. Kterej z nich by tam asi tak mohl být? Tohle všechno v součtu znamená, že dobře medializované kauzy nebo hlavní "příběhy" (dá-li se jim tak říkat) vnímám někdy až moc. A to aniž bych vůbec chtěl.

Kdo mě zná, tak ví, že jsem se vždycky zajímal o sériový vrahy (ti masoví by pro dnešní téma nebyli vhodní). Jako milovníkovi hororu mi někdy ani nic moc jiného nezbývalo. Jeden příjemný víkendový večer plný vína, jsem se díval na dokument o Issei Sagawovi. Mělo to fakt super název: Kanibal Superstar. Japonská superstar se asi liší od té naší české. Samozřejmě všichni známe situaci, kdy ovíněný mozek začíná přemýšlet nad píčovinama. Mimochodem, toto bývá až podezřele moc často můj problém. Hlavou mi jako šíp prosvištěla myšlenka, jaké by to asi bylo, kdyby vrah bylo povolání jako každé jiné. Stejně jako pekař, dělník, majitel hospody, nebo bába trafikantka. Zkusme si to na chviličku představit. Kromě toho, že by se v tom případě začali naprosto legálně ztrácet lidi, by se s tímto faktem musela pochopitelně pojit i jakási živnost. No a s tou živností by se samozřejmě vázala dle zákona i nutnost evidovat tržby a zisk.

Jen si to představte, kdyby musel Ed Gein jako vykradač hrobů mít elektronickou evidenci tržeb. Určitě by na ten stůl s nohama z lidských kostí měl speciální sazbu daně z přidané hodnoty (DPH). Nemluvě o tom, že by ta účtenka byla určitě kurevsky dlouhá. Přeci jenom ten stůl byl složen z kostí více majitelů. Zkrátka by dost jistě přišel také Jeffrey Dahmer, kdyby musel odevzdat něco z každého svého zombie kamaráda, které se snažil tak moc vytvořit. Ještě, že se mu to nepodařilo a zůstal "jen" u kanibalismu. Tam je daň pouze 15%, nebo 21% v případě, že by si to nesnědl na místě činu. Armin Meiwes by taky asi nebyl moc potěšen, kdyby musel danit penis svého kamaráda, který mu právě uřízl a chystá se ho s ním společně sníst.
"Chceš na svůj úd i účtenku Berndsi, kamaráde? To já teď bohužel prostě ze zákona musím."
Henryho Lee Lucase s Ottisem Toolem, jako kočovné vrahy, kteří vraždili ve více státech, by rozhodně nepotěšil účet za roaming. Ať chcete nebo ne, pokladna musí být prostě stále připojena k internetu.

Mezi vrahy by nakonec začaly kolovat vtipy jako: "vraždy, kurva to už není to, co to bývalo. Je to dneska pěkná řehole. Ty výdělky už taky nejsou to, co bývaly. Člověk se už ani nemůže pořádně najíst, aniž by mu stát odtrhoval od huby," postěžoval by si u piva Andrej Čikatilo. Tomu bohužel stát cesty vlakem na dotacích neproplácí.
"To jednoznačně," doplnil by sklesle Ed Gien, kterému právě zdanili i jeho milovanou lopatu, kterou před nedávnem vykopal svou matku.

Jediný komu kvete byznys dál, je Sweeney Todd. Po jeho koláčcích je stále velká poptávka, jen účtenky se mu hromadí skoro až o patro výš v holičství. Jediné, co zatěžuje markantní rozkvět podniku je daň na blýskavé předměty jeho obětí, které krade předtím, než jeho skoro družka slečna Lovettová zpracuje těla a uvaří z nich prvotřídní koláčky. Na druhou stranu Albert Fish vzdal svou snahu o založení soukromé školky pro nejmenší. Žádné dotace a samé náklady spojené s byrokracií. Nevyplatilo by se mu ani otevírat. Navíc byl s Isseim domluven, že ten mu tam bude pro děti vařit a to nejspíš z nich samotných. A tak skončily další sny o sushi.


Zdá se vám tohle jako totální ulítlá hovadina? Mě to tak zprvu také přišlo. Víno se však postaralo i o tu druhou nezbytnou část. Začal jsem nad tím skutečně uvažovat. Nemyslím teď nad zabíjením. Prostě mi docvaklo, že to je jen vlastně taková metafora toho, jak to dnes skutečně funguje. Stačí si jen zpět dodat místo vražd klasické povolání a klasickou práci…

Ano, bude hůř.

Kam dál